Zápisky hrdinů

Zápisek 1
Edward Oswald
Tákistán, Provincie Garmsar, 2008




Vyrazili jsme časně ráno, přes východní pohoří se teprve začalo přelévat slunce v celé své Tákistánské kráse. Na nikom z nás nebylo znát, že jsme se ráno sprchovali, nemilosrdný prach nám pokryl tváře a hledal příležitost k tomu, dostat se nám mezi závěr a tělo zbraně a ztížit nám tak boj neustálým zadrháváním samonabíjecího mechanismu. Konvoj se sunul po cestě a řidiči měli problém vidět přes žlutou pískovou tmu, kterou způsobovalo auto před nimi. Ujeli jsme patnáct kilometrů prakticky nulovou rychlostí, ploužit se hummery po horských stezkách mělo svoje rizika, ale lepší než smrt v nekonečné propasti. Po chvíli  jsme dorazili na malou horskou pánev, z velícího vozu zadrnčel rozkaz zastavit. Auta jsme postavili do obranné pozice a velitelé týmů se sešli uprostřed perimetru.  Poblíž někdo mumlal něco o kontaktech, ale nikdo ze zúčastněných tomu nevěnoval pozornost. V dáli se ozýval štěkot psů, které přerušila dutá rána. *plonk* Najednou se mi zem pod nohama zachvěla a já se svalil na zem, nic než temno a ticho.
     V hlavě mi třeštilo, jako by mi ji někdo strčil do kostelního zvonu a zběsile do něj bušil obrovskou palicí. Pravou rukou jsem nahmatal svou pušku, přitáhl si ji k sobě a snažil se zkoordinovat své tělo. Překulil jsem se na všechny čtyři a začal se zvedat, ale opouštěly mě síly, začal jsem opět klesat k zemi. Ani jsem neměl ponětí, co se děje okolo. Najednou mě za rameno popadla něčí ruka a vytáhla nahoru na nohy. Podíval jsem se doleva a viděl Leitgeba jak na mě něco křičí, jeho černá tvář kontrastovala s bílým pohořím daleko za ním. Pořád to debilní zvonění. Leitgeb popadl mojí hlavu a otočil ji směrem k nedalekému horizontu, výstřely pocházely odtamtud a jen při tom krátkém pohledu jsem viděl snad dvacet hlav. Zdálo se mi, že Leitgeb zakřičel:“Zabíjej!“, ale to je blbost, protože jsem neslyšel ani vlastní myšlenky.
   Klopýtavým během jsem se rozeběhl k humvee, za kterým se krčil Hamston a zuřivě se špičkou nože dloubal v komoře svého kulometu. Plácnul jsem sebou na stranu auta a zbraň připravil k palbě. Tohle je moje příležitost, teď se ukáže, jestli jsem válečník. Jak jsem tak zíral do mířidel, nemohl jsem si najednou vybrat, na kterou hlavu chci střílet, začal jsem o tom až moc přemýšlet a když se o korbu auta otřela první dávka, kterou jsem měl schytat já, začal jsem zběsile pálit a křičet. „Nažerte se vy kozošukové zasraný!“ Kdybych neměl hranu auta o kterou jsem zapíral zbraň v úrovni prsou, byl bych hotový Rambo, ale ran, které zasáhly své právoplatné majitele bylo nepochybně míň než v mém oblíbeném filmu. Další dávka z nepřátelského kulometu mi doslova olízla helmu a prorazila kufr humvee.
     Nechal jsem talibánce talibáncemi a sjel dolů k Hamstonovi. „Co se s tim tak kurva fidláš?“ zeptal jsem se ho a podíval se na něj. Na kulomet v jeho klíně proudem stékala krev. Srdce se mi na moment zastavilo. Naklonil jsem se dopředu a podíval se na Hamstonovo tělo, kulka musela provrtat celý hummer a mít ještě dost síly na to, aby mi zabila kamaráda. Díra těsně pod krkem vypadala jako by ho někdo vykuchal nožem. Do žil mi v tu chvíli někdo musel píchnout koňskou dávku adrenalinu a do očí zase slanou vodu, nemělo smysl pomáhat Hamstonovi, ale mohl jsem ho aspoň pomstít. Pušku jsem pohodil poblíž a otevřel zadní dveře auta, vklouzl jsem dovnitř a vylezl nahoru do věže. Brečel jsem jako malé dítě a byl jsem plný vzteku, natáhl jsem závěr kulometu a začal pálit směrem k talibáncům. S každou další padesátkou která trhala horizont i s nepřítelem na kusy jsem ze sebe pouštěl zbytky pochyb o tom, že bych někdy dokázal někoho zabít. Kulomet štěkal jako pes a trhal jako rozzuřený býk.
O věž neustále cinkaly kulky, ale věděl jsem, že mě nemůžou trefit, byli posraný až za ušima a ze mě,....ze mě byl válečník. A pak to se mnou trhlo, pustil jsem kulomet, zavřel oči a se šílenou bolestí v hrudi se sesunul dolů do kabiny.

Zápisek 2
Muhammad Hamasa
Afghánistán, Provincie Kharwar, 2009

O půl třetí ráno nás vzbudil staršina, toto měl být náš den a nikdo ho nechtěl promeškat. Při plápolajícím plamenu svíčky jsem v pokoji nasoukal do bandalíru zásobníky pro svůj kalašnikov a ještě jednou hadrem promazal granátomet GP-25. Vyšel jsem ven,  kromě lidí, kteří se loučili s ostatními válečníky, mě uvítal také chladný vítr. Kývnul jsem na Bašara, který stál opřený o blízkou zeď se svým otcem. Starým vysokým mužem, který bojoval ještě proti Sovětům. Rozloučili se spolu a pak Bašar přešel ke mně. Usmál jsem se na něj, v jeho tváři jsem viděl strach. Otočil jsem se s ním zády k vesnici a pošeptal mu:“Není čeho se bát, bratře. Budeme mít neskutečnou převahu.“ Na tváři se mu objevil krátký, nucený úsměv.

      „Vyrážíme! Za mnou, válečníci!“ zakřičel velitel u východu z dvora a mávnul rukou. Jak naše skupina procházela okolo obyvatel, kterých byla plná okna, slýchaval jsem jenom slabé „Allahu Akbar.“ Párkrát jsem to zopakoval a připojil se k veliteli. Pod pláštěm noci jsme se vydali po pahorcích. Nikdo nevydal ani hlásku, kromě vrzání karabin na zbraních a cinkání polních lahví o ocelové přesky našich pásků vládl naprostý Afghánistánský klid. Takový, který by tu mohl být vždy, kdyby tu nebyly koaliční vojska. Přetáhl jsem si šemag přes nos, pušku si hodil přes rameno a s hlavou sklopenou k zemi po sluchu šel za zbytkem skupiny.
Proč tohle dělám? Bezpilotní letoun mi zabil brášku. Je to už pár let, ale pořád mám v hlavě živý obraz toho, jak jsem našel jeho bezvládné tělíčko, poseté pískem a roztrhané téměř na cáry. Do té doby jsem měl jakous-takous víru v NATO. Nedbají na civilisty, je pro ně normální vraždit hrstku válečníků spolu s dětmi, které by ani neošetřili, kdyby jim je někdo přinesl k základně. Oběť mého bratra mi však dala nové bratry. Bratry na život a na smrt. Nemůžu si být jistý, jestli na mě dohlíží jeho duch, ale vím, že hlavně a oči mých spolubojovníků, nepřestanou střílet, dokud budou mít dech a munici.

       Dorazili jsme na místo, velitel nám nařídil zřídit okopy pro kulomety, chopili jsme se polních lopatek a začali kopat. Půda byla zmrzlá a při práci jsme se zpotili tak, že jsme začali mrznout i my. Trvalo nám hodinu, než jsme práci dokončili a velitel nevypadal moc nadšeně. Tahle akce měla být tak úspěšná hlavně proto, že jsme ji iniciovali sami, bez pokynů odněkud shora. To znamená, že se nemusíme starat o vysílačku. Na všech našich frekvencích prý  byli američani a jak se něco řeklo, věděli to. Tomu jsme předešli. My ale sledovali pohyb nepřátelského konvoje už několik týdnů, a pokaždé zatím jejich trasa vedla po silnici, tři sta metrů pod námi. Máme také výbornou pozici, ze země se tyčí pahorek a okolo něj roste několik mohutných borovic. Ze shora se také lépe střílí na střelce ve věžích jejich vozidel. Teď ale nezbývá, než čekat.

Další hodina uběhla jak nic a všichni byli napjatější než pohraničníci při hře kostek, napjatost je ale špatná, protože hraničí s nervozitou a vůdce na sobě nechával znát, že se mu něco nezdá. Rozhlédl jsem se po ostatních, snažili se svoje emoce schovat za kamenné tváře, neúspěšně. Jak sám na sobě tak i na ostatních jsem pozoroval nejistotu. Když jsme vyráželi z vesnice, čekali jsme rychlý útok a úspěch, teď jsme ale chuť pro boj naprosto ztratili.

       Ozvalo se burácení motorů, konečně se někde za horizontem sune náš cíl. Zkontroloval jsem náměr své pušky a přitiskl se ke stěně pahorku. Pomalu jsem zpoza něj vykoukl na cestu. Nebyl to konvoj, ale stará Toyota pickup v dezolátním stavu. Zastavila nám přímo v ráně a z korby seskákali chlapíci s kalašnikovama na zádech a šátky přes tváře. „To si snad dělaj prdel.“ Pronesl velitel. Vytáhl vysílačku a začal ladit frekvenci. Po chvíli zkoušení různých frekvencí a různých frází plných vášní se konečně jeden z mužů u auta chopil své vlastní vysílačky. Další moment trvalo, než si nás konečně všimli a přiběhli k nám.
„Jakto, že o tomhle nic nevíme?“ řekl mluvčí druhé skupiny a s pohledem, který signalizoval, že se v něm vaří krev se zadíval na naši skupinu.
„Nechtěli jsme to hlásit, chtěli jsme nepřítele zaskočit.“ Odvětil náš velitel.
„Dobře, jakto, že o tomhle nevíte vy?!“ zvýšil hlas ten druhý.
„Při přípravách nebyl čas neustále kontrolovat vysílačku.“

            V tom nám nad hlavou proletěl Predator a všichni začali panikařit. Druhá skupina se na povel svého velitele rozeběhla zpět k autu a jala se odfrčet pryč. Naše skupina sesbírala vybavení ze země a rozptýlená se začala přesouvat zpět, odkud přišla. Snažili jsme se jít pod vrcholkem pohoří, ale bylo třeba ho přejít,  opět přeletěl Predator, tentokrát jenom pár desítek metrů nad našimi hlavami, úplně jsem viděl, jak se otáčí jeho kamera směrem k nám. Zamrazilo mě z toho. Přeběhli jsme horizont a uslyšeli krátké zakvílení a poté mohutný výbuch. Predator bezpochyby ulovil auto druhé skupiny. V dáli bylo vidět, jak se letoun otáčí, aby mohl do pekla poslat tentokrát nás. Pár můžu se zastavilo, lehlo a začalo proti němu pálit. Velitel se na moment zastavil a křičel na ně. „Vyserte se na to, musíme zmizet!!“ Výstřely několika párů hlavní ho však překřičely. Jenom mávnul rukou a pokračoval do borovicového porostu. Doběhl jsem ho a když jsem se otočil a viděl, jak se další raketa odpoutala od Predatoru a zažehla, lehl jsem si na zem a začal skučet. Šílená rána a celou skupina schovanou za stromy zasypala hlína. Kouknul jsem se tam, kde ležel kulometčík. Po něm nezbylo naprosto nic.

Velitel se někde ztratil a skupina se rozutekla do všech směrů. Opět se začaly ozývat výstřely a křik.
„KONVOJ!“ křičel někdo ze spodní části svahu. Odjistil jsem kalašnikov a přeběhl dolů, bylo nás tam asi osm. Podíval jsem se do dáli a spatřil v ní konvoj, který jsme chtěli napadnout. Velitel se opět zjevil a začal nám ukazovat, kam se máme okamžitě přesunout. Já dle jeho rozkazu zaplul za vykotlaný kmen stromu a zamířil na konvoj. Všichni začali pálit, ale střelci v nepřátelských věžích v několika vteřinách překvapivě přesně opětovali palbu. Přiběhlo k nám několik dalších válečníků a přidali se do bitvy. Strach z predatora byl pryč, všchni věděli, že má rakety jen dvě a tak to chtěli bezvěrcům vrátit. Pár minut se střílelo, snažil jsem se zjistit od někoho vzdálenost ale marně, sám jsem na to odhad neměl a tak jsem střílel od oka. Jedna dávka z nepřátelského kulometu se zaryla do stromu za mnou, trochu jsem se lekl, skrčil se a rozhlédl se po ostatních. Nepřetržitě pálili a křičeli vzteky.

Najednou nad námi něco bouchlo, zem se otřásla a ze stromů padalo jehličí. Dělostřelectvo. Bašár ke mně přiběhl a chytl mě za límec.
„Tady nesmíme zůstat, jdeme!“
Byl jsem posranej strachy, koukl jsem se proti konvoji, pak na ostatní a zpátky na Bašara. Pokud opustím svoje bratry, budu zrádce, Allah mi to nikdy neodpustí, já si to nikdy neodpustím. Nepomstím svého brášku, nebudu hrdina. Vem to čert.
„Jdi si sám, zbabělče zasranej!“ křikl jsem na něj a odstrčil ho. Obrátil jsem pušku zpět proti nepříteli a začal střílet. Měl jsem pocit, že Bašár pořád stál vedle mě, ale snažil jsem se to ignorovat. Kousek před mým úkrytem se zvedl prach. „Rozmyslel jsem si to, chci pryč.“ Řekl jsem si. Otočil jsem se, Bašár tam pořád byl a zíral na mě. Vstal jsem a rozeběhl jsem se k němu. A v tu chvíli mě něco roztrhlo. Poskočil jsem o půl metru dopředu k Bašárovým nohám. Nemohl jsem dýchat a bolest mi pulzovala těsně pod srdcem. Každý nádech mi bral kyslík a cítil jsem, jak se mi do úst hrne krev.
Bašár mě popadl za vestu a táhl někam pryč. Jediná věc, kterou jsem vnímal byl další mohutný výbuch. Krev v krku a puse se mi zhnusila, do očí mi vyhrkly slzy a nedokázal jsem se ani trochu ovládnout. Pokusil jsem se polknout, ale místo toho mi krkem začaly stoupat zbytky snídaně, poblil jsem si celé břicho. Věděl jsem, že tohle je můj konec, jak jsem byl tažen, stáhly se mi kalhoty a prdel mi dřela o zem. Pak jsem cítil jak jsem přejel kámen, který mi rozřízl celou hýždi. Neustále jsem lapal do dechu, ale dokázal jsem pouze vydechnout. Ne vzduch, ale krev. Viděl jsem jak za mnou hopsá můj samopal, kkterý jsem měl zaháklý popruhem za botu. Zavřel jsem oči a uslyšel poslední výbuch. Bašár se zastavil. Vteřinu na to mně pustil a hlava mi spadla na zem, z posledních sil jsem s ní otočil a viděl Bašárovo torso kompletně roztrhané střepinami. „Zbabělost zabíjí.“pomyslel jsem si a odebral se do Alláhovy náruče.

Zápisek 3
Michael Jeffery
USA, Kalifornie - LA, 2012

„Zeptám se naposled, kde se schovává Rothe?!!“ křičel Peterson na vyslýchaného. Stál jsem za neprůhledným sklem v temné místnosti a sledoval scénu jako vystřiženou z divadelní hry. Vysmátý zločinec připoutaný ke stolu a do ruda rozpálený, neúspěšný vyšetřovatel. Viděl jsem dost, prošel jsem dveřmi na chodbu a pak zaklepal na dveře místnosti pro výslechy. Chvíli jsem počkal a pak jsem klidně otevřel a vkráčel dovnitř. Usmál jsem se na Petersona a přešel ke stolu, na kterém byl hrnek s čokoládou a baculatá složka.
„Dobrý podvečer, pánové.“ Pronesl jsem, sáhl po složce a otevřel ji, abych mohl nahlédnout dovnitř.
„Ano, dobrý večer, vysvětlete svému kolegovi že tu nemám co dělat.“ Odvětil Martin Donowitz. Četl jsem si nyní jeho složku, věk třicet dva let, narozen v Izraeli, malý, plešatý, několikrát se v mládí pokoušel dostat k policii a poté co selhal, dal se na scestí. „Pravda, teď už byste měl sedět v cele 7B, blok 7 se připravuje na sprchu, ale dneska půjdete spát na prasáka.“ Řekl jsem, práskl s jeho složkou na stůl a arogantně jsem se usmál. „Snažíte se mě obvinit z vraždy tří lidí, nečekáte doufám, že budu jak se to říká – přívětivý, když mi tu doslova serete na hlavu.“ Řekl zase Donowitz.
„To bych si nedovolil, vy tedy tvrdíte, že jste nevinný.“ Řekl jsem a zahleděl se mu do očí.
„Jako lilie…kromě pokut za parkování.“ Zasmál se Donowitz.
„Proč mi lžete?“
„Nelžu Vám.“
„Lžete, Váš komplic Gavin se rozhodl, že si zkrátí pobyt ve vězení.“ Řekl jsem a ďábelsky jsem se usmál.
„Gavin? Ten řekne vše jen proto, aby se dostal ven, myslíte, že soudce to bude považovat za dostatečné aby mě tu nechal zavřeného?“ řekl Donowitz a  zkřížil ruce, přičemž se mi poprvé za celý rozhovor podíval do očí a pokusil se použít kamennou tvář.
„Gavin nám také potvrdil, kde je střelná zbraň, už jen čekáme na schválení domovní prohlídky.“ řekl jsem já a otočil se na Petersona, který tiše stál u zdi a řešil něco na svém mobilu.-
„Vy mi chcete prohledávat dům?!“ vyjekl rozhořčeně Donowitz a hbitě se zvedl se židle, od dalšího pohybu ho ale zastavila pouta. Rychle jsem se zvedl, položil mu ruku na rameno a zatlačil ho zpátky do židle. Pak jsem pokračoval:„Ujišťuji Vás, že Vaše sexuální pomůcky zůstanou nedotčeny.“
„Stejně mě musíte do pár hodin propustit! Končí zadržovací lhůta!“  zakřičel , rudý v obličeji. Zvedl jsem se a všiml si, že tentokrát je tím vysmátým Peterson.

Zaklepal jsem na dveře a strážník na chodbě nám otevřel. Vyšli jsme ven a horlivě diskutovali o průběhu výslechu. „Přes noc povolení k prohlídce nedostaneme, pustí ho a až to udělají, uteče.“ Řekl Peterson. Zastavili jsme se u automatu a zatímco jsem do něj ládoval bankovky abych si dal nejnovější příchuť Mountain Dew, odpověděl jsem:“Necháme ho chvíli podusit, před propuštěním ho ještě vyslechneme jednou.“ Peterson kývl a rozloučil se se mnou. Plechovka se konečně objevila a já se mohl zavřít do své kanceláře a promýšlet. Mám rád čistotu, možná to hraničí s chorobou. Na stole mám propisku, fotku své přítelkyně a lampu – detektivské klišé. Ve filmech většinou mají detektivové i úchylku na bourbon nebo jiný pití. Já to nepodporoval, nevěřil jsem v to. Můj táta byl tak trochu alkoholik a matka dost silná kuřačka. Mám na takový lidi averzi, ale, to jsem trochu odbočil. Místo popíjení whiskey jsem si na chodbě nalil do plastového kelímku vodu a na papír začal sepisovat, jak postupovat s Donowitzem. Několik minut se mi nedařilo na nic přijít, je smutné, jak shovívavě nakládáme s kriminálníky. Zítra ho propustí, protože vyšetřovací vazba může trvat pouze 48 hodin a i přesto, že se svědek rozhodl vypovídat, zákon mluví jasně. Co naplat, zhasl jsem lampičku a šel jsem dát odpočinek svým šedým buňkám.
Ráno jsem se vzbudil, Jane už byla v práci. Poslední dobou to mezi námi trochu skřípalo, Případ Arnolda Rotha mi nedal spát a já byl nervózní. O to víc jsem se snažil ho rychle vyřešit. Z ložnice jsem kráčel k lednici, když v tom mi zazvonil mobil. Začal jsem ho hledat, všichni to známe. Bunda – nic, kalhoty – nic, konečně jsem zvedl svoje perfektně srovnané oblečení a nalezl co jsem hledal. Na blikajícím displeji se objevovalo jméno Petersona.
„Co pro mě máš?“ řekl jsem, ještě než jsem si stihl mobil přiložit k uchu.
„Taky dobrý ráno, vážně, copak Tě rodiče neučili zdravit, smrade?“ozvalo se z mobilu, znělo to vážně krapet podrážděně.
„Jasně, nazdar, tak co? Donowitz už je propuštěnej?“
„Donowitz je venku, domovní prohlídka schválená, máme to ale jen na šest hodin, už jsem svolal celou divizi, jsou na cestě k jeho domu, dorazíš vlastním nebo se pro Tebe mám otočit?“
„Nevím kde bydlí, nechodím si půjčovat jeho robertky. Oblíknu se a počkám na Tebe venku, ok?“ odvětil jsem po krátké rozmluvě ve vlastní hlavě.
„Dojedu tam, abys mi mohl políbit prdel.“řekl Peterson a zavěsil, moje vtípky ho dnes moc nebraly.

Po pár minutách už jsem seděl v jeho Ford Crown Victoria a po Eli Ave. jsme si to štrádovali k Donowitzově domu. Co mě při příjezdu překvapilo nejvíc bylo to, že to byl celkem obyčejný řadový dům. Na místě už byly snad všichni členové vyšetřovací divize a jedna jednotka se psem. S Petersonem jsme to dnes měli pod palcem. Přešli jsme ke dveřím a zaklepali na ně. Nikdo se neozýval. Párkrát jsme pronesli ohranou frázi:Tady policie. Jelikož se ale nikdo na druhé straně dveří neměl k tomu nám odpovědět, přenechali jsme práci uvítacího výboru klukům ze zásahovky. S M4kama naskákali ke dveřim a beranidlem otevřeli.....teda spíš rozmašírovali dveře. Dovnitř jsme mohli až poté, co celý dům důkladně prohledali. „Všude čisto, pojďte si zafidlat.“ Ozvalo se konečně z vysílačky. Další tucet lidí se nasáčkoval ke vchodu.
Interiér byl stroze dekorovaný, člověk by čekal, že někdo jako Donowitz bude mít úchylku na drahé zbytečné sošky s pindíky a malby krásných žen, nic takového jsme ale nenašli. Dali jsme se do práce, všichni si nasadili rukavice a začali vše šacovat, někteří do toho byli zapáleni tak, že vypadali jako doktoři při kolonoskopii. Naši IT experti si už vzali do parády nalezený laptop. Jako správný vyšetřovatel jsem se pustil do prozkoumávání útrob Donowitzova pracovního stolu. Sklonil jsem se k nejspodnější zásuvce a začal letmo pročítat stohy papírů, co byly uvnitř. „Myslíš, že bude nadšenej až uvidí co kuklouni udělali s jeho dveřma?“ ozval se Petersonův hlas zpoza stolu.
„Věříš, že se tady ještě ukáže?“ otázal jsem se a ve snaze najít cokoliv užitečného se probíral papíry.
„Určitě si tu něco zapomněl, je tu notebook, jsou tu celkem drahý kousky oblečení, některym bych ani já nepovrhl..teda, kdyby to byla moje velikost.“ Pokračoval Peterson a zakončil svůj krátký proslov slabým smíchem. Ten jsem s ním sdílel i já a pár dalších lidí v místnosti.
„Můžeme v to jenom doufat, ale jestli nenajdeme zbraň, nebo cokoliv jinýho, na Donowitzův ksicht můžeme rovnou zapomenout.“ Řekl jsem a práskl s posledním papírem na stoh. Podíval jsem na Petersona, který pokýval hlavou a rozhlédl se po pokoji po další oběti našeho rabování. Stůl jsem uzavřel, nic, co by se dalo využít. „Kam bych schoval bouchačku, kdybych byl trpaslík co vraždí lidi.“ Řekl jsem si pro sebe…a poté i nahlas, na což zúčastnění reagovali hlasitým vůbuchem smíchu, který přerušil až štěkot psa zespoda.
„Petersone, Jeffrey! Něco tu máme!“křičel někdo hodně nadšeně.
Jako malé děcko na Vánoce jsem vyrazil po schodech dolů, minutku trvalo, než jsem se dovolal přesné lokace nálezu, ale pak jsem vešel do kuchyně, kde vyšetřovatel páčilze skrýše za stěnou kuchyňské linky něco, co vypadalo jako útočná puška. V rámci dalších pár vteřin bylo dílo dokonáno a mně se naskytl pohled na rozložený FN SCAR Mk17, zbraň která by mohla člověka roztrhat na kusy. „Ježiši Kriste.“pronesl jsem téměř vyděšeným tónem.
„To ale není vražedná zbraň, ta střílela devítimilimetrovky.“ Upozornil Peterson a dále zíral na rozložený stroj na smrt.
„Donowitz má co vysvětlovat.“ Řekl jsem a pak se vrátil k prohledávání domu. To už ale žádné další ovoce nevyneslo. S Petersonem jsme jako poslední opustili objekt a počkali, až kuklouni dům zapečetí. Díly jsme museli hodit do improvizovaného pytle na důkazy, protože do těch základních se nevešly. Konvoj vyšetřovatelů opustil oblast a vydal se na stanici, aby udělal „inventuru“.
Ještě ten den byl na Donowitze vydán zatykač, vražedná zbraň se nenašla, což znamená, že hned po propuštění spěchal domů a zbavil se jí, nebo tam vůbec nebyla. Každopádně až ho příště chytíme, nebude jeho návštěva trvat jen 48 hodin. Zbraň byla přenechána expertům v laboratoři, aby z ní dostali co se dalo – otisky, informace o použití, stopy, cokoliv co by nám mohlo pomoct…ze zbraně se střílelo, otisky žádné, ale to bylo vše, co jsme věděli. Na pár měsíců se Donowitz naprosto odmlčel a já už si myslel, že není šance uzavřít Rotheovu skupinu. Vedení se přestalo o Donowitze zajímat a zdálo se mi, že jsem poslední, kdo má chuť ho ještě lovit. Můj tým se zmenšil ze dvanácti na tři lidi a pokrok byl…naprosto nulový. Rozhodl jsem se víc věnovat Jane, bral jsem ji často ven, ale hlavou mi pořád vrtal Fantom Donowitz. Nedával jsem to na sobě znát, protože můj vztah byl zase na lepší cestě, ale uvnitř jsem pociťoval šílený vztek. Ten jsem ventiloval hlavně na střelnici, kam za mnou jednoho dne přišel Peterson.
„Mám pro Tebe dobrou zprávu, připravenej?“řekl.
„Přesně to potřebuju, per to do mě.“ Odvětil jsem a položil pistoli na stůl.
„Dnes ráno postřelili dva hlídkaře-..“ než ale stihl pokračovat, přerušil jsem ho. „Nejsem si jistej, že chápeš význam slova dobrá zpráva.“
„Nech mě domluvit, postřelili dva hlídkaře, identifikovali Donowitze podle popisu, když se pokusili zastavit jeho auto, někdo jim to z jinýho našil do zad. A právě toho týpka dostaly posily co tam dorazily hned na to. Zpívá jak kanárek, budeš ho milovat.“ Řekl Peterson s veselým výrazem. Věděl, že mě potěšil víc, než výhra v loterii. I když pro mě to vlastně byla výhra v loterii. Při krátkém dialogu jsem se dozvěděl, že střelec je ve vazbě a připraven na výslech. Okamžitě jsem si pro něj šel. Opět ve výslechovce. Muž, dvacet šest let, jeden z těch bílekch týpků co jsou uvnitř negrama z ghetta. Jmenoval se Leroy Hartnett a byl posranej až za ušima.
„Ahoj Leroyi.“ Pozdravil jsem ho a posadil se ke stolu naproti němu.
„Dobrý den…přežili to?“ řekl Leroy a krátce se mi podíval do očí.
„Oba dva, je štěstí, že střílíte tak špatně. To ale nic nemění na tom, že budete souzen za dvojnásobný pokus o vraždu.“
„Prosím, já to dělal pro ty peníze, nechtěl jsem je zabít, nikdy jsem to neměl dělat.“ Z očí mu začaly proudem téct slzy a mluvil rozklepaně.
„Jediné, co Vám může pomoct je, že nám řeknete všechno, co víte, ano?“
„Jo! Jasně! Řeknu Všechno! Udělám cokoliv, nechci si tak šíleně dojebat život.“ Brečel dál.
„Dobře, soustřeďte se…proč jste střílel na ty policisty?“
„Zaplatil mi za to.“
„Kdo?“
„Můžete mi zaručit ochranu?“
„Stoprocentní“
„Malej, širokej, černý vlasy, říká si Donny.“
„Jak dlouho jste tohle pro něj dělal?“
„Tři tejdny ,všechno šlo v pohodě, než se rozhodl….že musí na nějakou schůzku. Pak ho zastavili.“
„Víte, kde se zdržuje?“
„Jo, bydlí na Andale Street 829, tam jsem na něj vždycky čekal.“
„Kde jste sehnal tu zbraň?“
„Tu mi dal on.“
„Dobře, byl jste jediný kdo pro něj takhle dělal?“
„Já nevím..vážně.“
„Dobře, věřím Vám….Udělám co se dá pro zmírnění Vašeho trestu, ale pokusil jste se zabít dva policisty, uvědomujete si to?“
„Já vim...promiňte..Já…“ Hystericky se rozbrečel a já odešel.
Velení nechalo adresu sledovat, stačilo sedm hodin a Donowitz byl spatřen, jak s dalšími chlápkem vchází dovnitř. Zburcoval jsem zásahovku a Petersona, osedlali jsme dodávky Ford a vyrazili na udanou adresu. Byl to obyčejný bungalow, zadní stěna pod sebou měla šest metrů rovného terénu který přecházel v prudký sráz. Před domem stálo pár vozidel, okna byla zatažená a sousedství se začalo hemžit zvědavci, kteří chtěli vědět, o co se jedná. Nad hlavami se nám vynořil vrtulník s termovizí. V okolí domu bylo snad padesát policistů, víc než polovina se samopaly a puškami. „Vevnitř vidíme šest lidí, nevíme ale, jestli jsou ozbrojení….jeden stojí u dveří, určitě má zbraň, jo, má samopal.“ Ozvalo se z vysílačky. Kluci se nahoře u termovize dost činili. Padouši už o nás věděli, koordinátor zásahu popadl megafon a vyzval je, ať se vzdají. Všichni zaujali pozice za auty a dalšímy kryty. „Tak fajn, ať se připravěj oba týmy, půjdem dovnitř.“ Řekl Koordinátor.
„Pane, můžu s jedním z týmů? Výcvik mám a potřebuju se ujistit, že to Donowitz přežije.“ Řekl jsem pohotově. Koordinátor si mě prohlídl a pak mě poslal k dodávce abych si nabral vybavení. Konečně mám Donowitze na dosah ruky. Než jsem se zařadil k modrému týmu a přetáhl si kuklu přes obličej, Peterson mě poplácal po rameni a řekl:“Jdi na ně tygře.“ Usmál jsem se a začala mi do hlavy stoupat euforie. Jsem tak blízko  svému cíli.
Přesunuli jsme se s modrým týmem před vchodové dveře, zatímco se červený tým dostával po srázu nahoru k oknu jednoho z pokojů, ve kterém nikdo nebyl. Podle termovize stále za dveřmi stál chlápek se samopalem, pozoroval jsem, jak demoliční expert týmu přidělává k zámku nálož. V tu chvíli už byl červený tým u okna a pracoval na jeho otevření. Plán byl takový, že my upoutáme pozornost a červený tým jim půjde do zad. Mávnutím ruky nás demoličák zahnal dál podél zdi. Natlačil se na mně kukloun, který stál přede mnou, cítil jsem pot který jako by prosakoval jeho kombinézou.
„Jsme uvnitř.“ Zahlásil červený tým do vysílaček. Zpoza kuklouna který byl přede mnou se vyhoupla ruka demoličáka a začala odpočítávat. Jedna, dva, tři…. Dveře se rozlétly a bylo slyšet praskání dřeva a křik člověka uvnitř. Okamžitě jsme naskákali do chodby a zajistili tělo, ze kterého čišela krev jako olej z hranolek z McDonalda. Kouknul jsem se mu do tváře, Donowitz to nebyl. Červený tým už čistil obývák, ozvalo se pár výstřelů a tupých ran – někdo padal k zemi. Naše práce byla vyčistit východní křídlo budovy – kuchyně, koupelna a spíž. Termovize nám hlásila kde přesně kdo je. Zatímco modrý tým čistil, já z dveří hlídal chodbu, červený tým pracoval na zajištění zbraní v obýváku a najednou se otevřely dveře spíže. Stál v nich chlápek s brokovnicí a překvapeně zíral do chodby. Nejdřív spatřil tělo svého komplice, pronesl:“No kurva.“ Pak si všiml mě a začal proti mně otáčet hlaveň. Rychle jsem odjistil zbraň a dvakrát jsem zmáčkl spoušť, zalehly mi uši a tělo mého cíle se sunulo na kolena s bolestivou grimasou v tváři. Opět jsem zbraň zajistil.
„V pohodě?“ ozvalo se z kuchyně.
„Jo, dostal jsem ho.“procedil jsem skrz zuby, stále trošku ohromen efektivitou své zbraně.
Celý bungalow byl čistý, oba týmy se seřadily u dveří místnosti, kterou jsme považovali za spíž, byly to schody do sklepa. Hodně amatérsky stlučené dohromady. Postupovali jsme dolů s velkou opatrností, schody se stáčely doleva, a dole svítila slabá žárovka. Pod vedoucím při dalším kroku zapraskal schod a z temnoty sklepa se párkrát zablesklo. Vedoucí opětoval palbu, kulky se zaryly do stěny za jeho hlavou a jen zázrakem netrefily druhéhov řadě. I přes dlouhou dávku kterou vedoucí do sklepa nasázel tam někdo křičel, očividně vzteky bez sebe. „Zpátky, zpátky, zpátky!!“ zakřičel vedoucí a my se rychle po schodech přepravili za roh. Celou dobu jsem doufal, že ve sklepě není Donowitz. Pokud ano tak už to měl celkem spočítané. Demoličák hodil dolů po schodech M84 – omračovací granát. Ozvala se šílená rána a všem začalo kvílet v uších, než jsem se trochu vzpamatoval, oba týmy razily po schodech dolů. Viděl jsem, jak vedoucí přiběhl ke klečícímu zlosynovi, který se snažil ve vší zmatenosti nahmatat svou spadlou zbraň a kopl ho do obličeje. Nemohl jsem se o to moc starat, sklep pokračoval v chodbu kterou bylo nutno pokrýt.
Situace se trošku uklidnila, posvítil jsem si baterkou na skoleného, opět to nebyl Donowitz. Začal jsem ztrácet naději, ale najednou jsem uslyšel z konce chodby šustění. Oba týmy se začaly přesouvat. Na konci chodby byla u polozavřených dveří plachta. Vedoucí se pomalu přesouval ke dveřím, já hned za ním. Ve chvíli, kdy vedoucí šlápl na plachtu, zahučel dolů do temnoty, lekl jsem se a dveře se úplně rozlétly, rychle jsem tam namířil zbraň a pokoušel se zmačknout spoušť. Ze dveří vyšlo pár výstřelů a já je všechny chytil jako mistrný brankář. První tři se mi provrtaly hrudí, kácel jsem se dozadu k zemi, další rána mi prolétla levou rukou a poslední skončila někde v prostoru za mnou. Osoba, které jsem spadl k nohám pustila rychlou dávku do otevřených dveří. Zdálo se mi, že jsem zaslechl Donowitzův hlas..a upadl jsem do bezvědomí.

Skvěle ! Zápisek 3 je naprosto dokonalý, jen tak dál, těším se na další !   

Tohle je jen výškrab čehosi, co jsem v rychlosti dal do kupy. Jen z nudy. Ani mně samotnýmu se to moc nelíbí. upozorňujte na chyby, a užijte si. Díkes.

Zápisek 4
Jordan Keevil
Jih Tákistánu, 2009

„Chrhmpppfhgrhh.“ Z vysílačky se ozývá chrapot a praskání a já frustrovaně vytrhávám přípojku sluchátka z rádia.
„Podělaný Tákistánský hory.“ Pronesl můj řidič Jay.
„Podělanej kontrakt od debilního výrobce těchhle krámů.“ Odpovídám a dívám se na humvee který se plouží padesát metrů před námi po úzké horské stezce. Náš dnešní úkol je rutina, denní chleba vojáků nasazených v Tákistánu – patrola v horské oblasti, která má za účel psychogolický nátlak na povstalecké jednotky v oblasti – zároveň taky ztížení jejich operací. Je třeba ale dodat, že často si tenhle psychologickej nátlak berou až moc osobně a vypálí po nás jednu nebo dvě rakety.

Tohle je můj třetí turnus, takže vím o čem mluvím, když říkám, že naše rota má na starost jednu z nejhorších oblastí vůbec. Častý deště střídaný s neúnosnym horkem dělaj z cest, okolních skal a údolí popraskanou paseku, která čeká na to, až někoho zavalí hromadou hlíny a kamení. Ještě k tomu bojujeme s nepřítelem kterej tu je už od dob sovětů a podle toho, co jsme viděli, mají i dost kuráže na to, útočit na konvoje s leteckou eskortou. Solidní prasáci.
Naše patrola se teď už pomalu chýlí ke konci a my nabíráme směr FOB Perun. Od základny nás dělí 35 kilometrů. To by doma ve státech nic nebylo, kdyby nebyla cesta plná IED a mohlo se po ní jezdit rychlostí vyšší než 30 kilometrů za hodinu. Sen každýho motoristy. V Tákistánu platí zlatý pravidlo – nikdy se nesmíte vracet kudy jsi přijeli, a tak teď začínáme druhou půlku našeho okruhu.
I když se pomalu začíná stmívat, v autech je pořád neúnosný vedro a nejeden z pasažérů se pokoušel sundat si helmu, ale hned ho usměrnilo moje napomenutí – pokud nemáš helmu, můžeš si začít vymejšlet co si necháš zahrát na pohřbu. Z mýho dumání o filosofický povaze naší mise mě vytrhla vysílačka.
„Alfa jedna pro Alfa aktual, přepínám.“
Popadám sluchátko, zapojuji ho a přikládám k uchu:“Alfa aktual, pošlete to Alfo jedna.“
„Asi půl kilometru před námi je strhlá cesta, vypadá to, že se tudy přehnala lavina.“
„Co se může posrat, to se posere.“ Utrousil Jay a nervózně se koukl na štít hory nalevo od vozidla.
„Alfa aktual rozumí, všem vozidlům, sesedat a připravte perimetr.“ Sluchátko jsem pohodil na rádio a slyšel z něj tiché:“ Rozumím.“

Spolu s ostatními jsem vystoupil z auta. Všichni poklekli u nejbližšího kamene nebo vedle auta a pozorovali okolí. Já si to zatím štrádoval k prvnímu vozidlu, abych zjistil, jaká je situace. Ještě před příchodem mě zpozoroval velitel Alfa jedna, kterýmu se pro jeho vtipně zbarvený háro (prý sázka, fialová, oranžová a modrá, debil) říkalo Kohout. Otočil se na mě a spustil:“Tohle se nedá přejet pane, mám začít hledat alternativní cestu?“
„Jdi ještě za Patem a zkuste něco vymyslet, za moment jsem u vás.“ Odpověděl jsem a plácl ho po rameni.
„Jasnačka pane.“
Podíval jsem se na cestu před námi. Kohout měl pravdu, tudy neprojedeme ani kdyby to chtěl sám Pán Bůh. Rozhlédl jsem se po okolních horách a údolích, cestu z pravé strany lemoval prudký sráz do hlubokého vádí. Z levé strany zase příkrá stěna, která na svých ramenou držela horu. Tu kluci z předchozí rotace pojmenovali rušipička – protože blokovala veškerou komunikaci mezi námi a základnou. Otočil jsem se a vyrazil ke trojici důstojníků, kteří hledali novou trasu.
„Po cestě sem jsem si nevšiml žádný odbočky.“ Rohořčeně řekl Pat, když jsem přicházel.
„Už to tak bude.“ Řekl Kohout s nosem zabořeným v mapě, která byla rozložená na kapotě humvee. „Musíme dvacet kiláků zpátky a tamtudy si ještě dalších dvacet zajedeme zpátky na základnu.“ Dokončil svůj proslov Kohout a podíval se na mě.
Koukl jsem se do mapy a pečlivě prostudoval naši trasu, jiná možnost se prostě nenabízela.
„Z toho bude průser.“ Řekl Pat, odplivl si a ruce si zahákl za sumky své vesty.
„Dobře, řekni klukům ať odcouvaj pár metrů zpátky, je tam takovej plácek, tam se otočíme a pojedeme po tý první odbočce.“ Řekl jsem, načež Kohout kývl a sbalil mapu.

Urychleně jsem doběhl do humvee, z jehož věže unaveně koukal Garcia, s helmou větší než jeho hlava.
„Nasedat, couváme a odjíždíme.“ Řekl jsem do vysílačky a zabouchl za sebou dveře. Ohlídl jsem se dozadu, abych se ujistil, že všichni sedíme. Jay mezitím otevřel svoje dveře, vykoukl z nich, a pomalu couval po cestě zpět. Na všech byla znát nervozita – tohle není dobrý, nepřítel toho může využít k sestrojení perfektní léčky. Po odcouvání značné části se auta otočila a zase seřadila do původního pořadí. Vytáhl jsem si mapu a začal ji znovu studovat, myšlenka, že pojedeme dalších patnáct kilometrů po stejný cestě mi ježila chlupy na krku. Na základnu se navíc nevrátíme dřív než v jedenáct v noci, kluci budou unavený.
Ujeli jsme dalších pět kilometrů, venku už byla úplná tma, jenom měsíc se občas ukázal, okousaný černými mraky které značily zhoršení počasí. Hledání v mapě jsem už před půlhodinou vzdal. Jay mezitím odstartoval v autě debatu o nejlepší pornoherečce všech dob. Už jen z důvodu udržení autority jsem se nezapojil, i přesto, že jsem měl jasnou favoritku.
„Alfa jedna pro Alfu aktual.“ Ozvalo se z rádia
„Alfa aktual, pošlete to jedničko.“
„Před námi na cestě je nějakej bordel, můžete nám poslat EOR?“
Doprdele, tohle je průser. Všichni zbystřili a nasadili si noktovizory. Uvnitř mě se v několika vteřinách odehrála mentální bitva o Gettysburg – mám poslat celý konvoj přes možnou bombu, nebo nechat kluky sesednout a nechat se vtáhnout do pečlivě připravené léčky.
„Posílám tam EOR, připravte perimetr, tohle je jasná léčka.“ Řekl jsem a opět odhodil sluchátko.
Z auta za námi vyběhl Jackass – náš EOR technik. Kluci pomalu začali sesedat, řádně utahaní dvoudenní patrolou. Poklekl jsem vedle auta a nechal si otevřené dveře, sledoval jsem, jak před konvojem Jackass pomalu z dálky několika desítek metrů pozoruje cosi na silnici. Garcia ve věži začal nervózně fackovat svůj noktovizor:“Doprdele, došly mi baterky.“ Oznámil a sklonil se z věže do vnitřku auta. V tom se v dáli nalevo od nás zablesklo a ozvalo se nepříjemné kvílení. Do auta přede mnou vlétla raketa. Z otevřených dveří vyšlehly plameny a torzo střelce ve věži vylétlo do vzduchu. Okna se roztříštila a zasypala okolí střepy. Ze stejného směru se ozvalo štěkání několika kulometů.
Kluci hned začali lítat okolo a opětovat palbu nepříteli. Medik doběhl k roztrhanému vraku druhého vozidla a nahlédl dovnitř. „VŠICHNI MRTVÝ!“ zakřičel, aby ho bylo slyšet přes hlasitou výměnu názorů obou stran.
„Jayi! Ser na volant, zkus skočit do dvojky a zjisti jestli jim šlape padesátka!“ Jay se na mě podíval zpoza volantu mého auta a já si všiml, že má skleněné oči.“
Mužům v boji se často stává, že první kontakt s nepřítelem je naprosto zdecimuje, nečekali, že to takhle bude. Jayem otřásl pohled na letící torzo střelce z předchozího auta. O kapotu auta zacinkaly nárazy kulek a jedna se zaryla do země vedle mojí pravé nohy.
„JAYI!“ zakřičel jsem.
„PANE?!“ opětoval můj výkřik Jay a zaklepal hlavou.
„TA PADESÁTKA, BĚŽ!“
Přikývl, otevřel dveře a vyklouzl ven, svou M4 měl na popruhu a ani se jí nedotkl. Mlátila ho do stehna a tak běžel jako retard. Zvedl jsem se zpoza auta a běžel k jedničce, abych zjistil jejich situaci. Za druhým autem klečel medik ještě s jedním ze střelců ze čtvrtého auta a ošetřovali střelce vymrštěného z věže. Spíš jeho horní polovinu. Padesátka na roztrhaném autě se rozštěkala a obraz v mém noktovizoru zběsile zablikal.
„Kohoute!“ zakřičel jsem, když jsem přiběhl k prvnímu autu.
„Tady!“ ozvalo se zpoza předku auta.
Všude okolo svištěly kulky a nadávky mých mužů.
„Zařiď kontakt se základnou, pokud nepůjde, zkus to přes sateliťák!“
Kohout přikývl a vklouzl do auta. Z protějšího štítu se opět ozvalo zakvílení. Padl jsem k zemi. Žeru prach. Raketa narazila do srázu nad námi a zasypaly nás kameny a hlína. Popadl jsem svou zbraň a upaloval zpátky ke svému autu. U torza střelce už nikdo neklečel, střeva která mu vyhřezla z těla byla pokrytá prachem.
Nepřítel nás efektivně přibyl k zemi a jednou raketou mi vyřadil čtyři muže. Snažil jsem se ve vřavě bitvy přijít na řešení. Fakt, že každou chvíli mi okolo hlavy lítala dávka z kulometu mi to neusnadňoval. Padesátky pořád štěkaly a trasírky ozařovaly protější svah při každém dopadu. „ALFA JEDNA!“ ozvalo se z rádia v mém autě, rychle jsem se otočil a popadl sluchátko.
„TADY ALFA AKUTAL, CO JE?!“
„SPOJIL JSEM SE SE ZÁKLADNOU, POSÍLAJÍ RYCHLOU REAKCI A APACHE.“
„ROZUMÍM, UDÁM SOUŘADNICE A VY JE POŠLETE LETECTVU.“
Ani jsem nečekal na potvrzení a doběhl do pátého vozu, k leteckému návodčímu. Okamžitě jsem mu přikázal aby zaměřil ty bastardy a navedl na ně vrtulníky, které teprve rozpoutají pravé peklo. Pochopil a já se dal na cestu zpět k autu abych koordinoval obranu. Po cestě si mě vyhlídl jeden z kulometů a okolo mě se zvedl prach. Slyšel jsem křupnutí. Nohy mi uskočily vpravo a já sebou plácl do písku. Ulomila se mi čočka noktovizoru a okuláry se mi zabořily do očních důlků. Zuby nehty jsem se doplazil za čtvrté vozidlo, zpoza jehož kapoty pálil velitel Alfa čtyři. Ani mi nevěnoval pohled, jak byl zapálený do boje. Koukl jsem se na svou nohu, z lýtka mi chrčela krev a kalhoty jí prosakovaly. „MEDIK!!!“ zakřičel jsem chraptivým hlasem a rozhlédl se oběma směry.
U pátého auta se otočila hlava medika. Jakmile mě viděl, rozeběhl se ke mně. Zasraný Tákistánci, pomyslel jsem si.
Posadil jsem se a opřel se o kolo auta. Natáhl jsem se dopředu abych si vytáhl nohavici. Jak jsem jí roloval přes ránu, vyprskla mi z nohy krev. Doprdele, tepna. Medik se sklouzl po písku ke mně a koukl na nohu.
„ŠKRTIDLO! MÁŠ ŠKRTIDLO?!“
Zakroutil jsem hlavou. „Jsem idiot.“ Pomyslel jsem si. Vůbec mi to v tu chvíli nedošlo, a to tu vedu dvacet lidí.
Sklonil jsem hlavu a díval se na medika jak se snaží uklidnit krvácení. Palba pořád neutichala, kulomety bušily a z vyvýšené pozice na nás měli perfektní výhled. Zapřel jsem se o kolo, bolest mnou bleskově projela. Ozvalo se další zakvílení. Auto poodskočilo a posunulo mě proti medikovi, který spadl na zem. Cítíl jsem, jak mi něco projelo krkem. Vykoulil jsem oči. Necítíl jsem ruce, necítil jsem nohy..necítil jsem nic. Medik se zvedl a koukl se mi do tváře. „PANE?!“ zakřičel.
Hluk bitvy se ztišil, ne, úplně utichl, před očima mi začaly lítat mžitky. Ticho proťal bolestný výkřik. Pak několik hlasů a pípání.
„Střepina proletěla gumovým těsněním mezi dveřmi auta.“ Řekl jeden z hlasů.
Probudil jsem se v nemocnici, neschopen hýbat nohama i rukama, neschopen otevřít pusu a pohnout hlavou. Navždy mrzákem. Vězněm svého vlastního těla…